Jak je důležité odpustit si.
Znáte to všichni, něco se stane, něco, co jsme v hloubi duše tušili, ale nedovolili jsme si to přiznat. Pak úplně nečekaně, při nějaké činnosti nebo myšlence najednou vyplave na povrch naší mysli balvan. Pevně se zachytí hladiny a ne a ne se znovu ponořit.
My naráz cítíme vztek, hněv, jsme rozčilení, frustrovaní. Tyto nevyřešené, nevyřčené a neodpuštěné pocity pomalu sžírají člověka zevnitř, dokud nemá pocit, že si nic dobrého a pozitivního nezaslouží, a vědomě či podvědomě se vydává na cestu sebedestrukce.
"Nejsem hoden" je psychologická mantra, která nás provází, často už od dětství.
Takto hluboce zakořeněné přesvědčení o sobě samém není snadné překonat, obvykle pramení z traumatického zážitku, který je třeba ještě "vytěžit", analyzovat, přijmout, odpustit a nakonec odhodit. Protože, čím déle negativní chování trvá, tím těžší je si ho odpustit, a tak se spirála sestupu stále roztáčí a upevňuje pocity nenávisti k sobě samému a nehodnosti.
Když se trauma stane na začátku života, není prostě možné ho zpracovat tak, aby nám neublížilo, ale nikdy není pozdě na to, abyste věci změnili a dostali se z temného místa, ve kterém se možná nacházíte.
Budete překvapeni, kolik lidí vám bude ochotno pomoci, pokud jen uděláte první krok a odvážíte se o svých pocitech mluvit.
Pamatujte si, že NEJSTE to, co se vám stalo, JSTE to, co si z toho vyberete, a jste toho hodni, všichni jsme a všichni máme šanci se vykoupit. Očistěte se od jedu, který ve vás hnije, protože nejenže zabíjí vás, ale škodí i těm, kteří vás milují a nechtějí být svědky vaší sebedestrukce.
Komentáře
Okomentovat